TATUR na Blog.cz

Tak máme leden a už registrujeme první přihlášené na letošní ročník. Tak neváhejte, místa není nazbyt - pište klidně sem...

Baranec

Simone Moro, Denis Urubko a Cory Richards na vrcholu Gasherbrum II

Trojici se díky alpskému stylu lezení povedlo 2. února využít krátkého "okna" pěkného počasí v jinak extrémních podmínkách.

Přináším statistiky dosažených vrcholů, nebo významných bodů a účastníků našeho putování po Slovenských horách i dolinách...

Čtvrtek 13.9.2007 (start 9:50)

Šútovo-bufet Tatranka (504m) 0:00 (0m)
Šútovský vodopád (753m) 1:10 (+249m)
Nad Mojžíšové prameme (1450m) 2:55 (+697m)
Chata pod Chlebom (1415m) 4:15 (-35m)
Zajacová (695m) 6:05 (-720m)
Šútovo (460m) 7:20 (-235m)
Bufet Tatranka (504m) 7:35 (+44m)
---------------------------------------------
celkem 7:35 (+990m)

pátek 14.9.2007 (start 9:00)

Biely potok (580m) 0:00 (0m)
Nové diery 0:25
Horné Diery 1:20
Sedlo Medzirosutce (1200m) 2:40 (+620m)
Pod Ruzsutcom (1185m) 3:40 (-15m)
Velký Rozsutec (1609m) 5:20 (+424m)
Sedlo Medzirosutce (1200m) 6:00 (-409m)
Malý Rozsutec (1343) 7:30 (+143m)
Biely potok (580m) 9:00 (-763m)
-------------------------------------------
celkem 9:00 (+1187m)

sobota 15.9.2007 (start 10:00)

Chata Vrátna (666m) 0:00 (0m)
Snílovské sedlo (1524m) 1:35 (+858m)
Velký Kriváň (1708m) 2:30 (+184m)
Snílovské sedlo (1524m) 3:05 (-184m)
Chata Vrátna (666m) 4:00 (-858m)
---------------------------------------------
celkem 4:00 (1042)

Celkem nachozeno 20:35 hod (18:10hod) a 3219m (2361m) převýšení

Plán na Tatur 2012: 1-Slavkovský štít (2452), 2-Velká Svišťovka (2038), 3-Jahňačí štít (2230)

Po pročtení průvodce myslím, že bychom tímto měli mít dostupné vrcholy ze slovenské strany všechny dobity. Pokud vezmu v potaz počasí, je téměř jisté, že ve Staré Lesné ještě dva roky pobudeme...

Těšme se ...

DENÍK SEDMÉHO ROČNÍKU

Trutnov (427) - Makovský průsmyk (801) - Stará Lesná (736)

Rok se sešel s rokem a je tu opět Září. Prázdniny skončili a jejich chaos vystřídal klid školního roku. Spolu s ním se přiblížil i termín již sedmého ročníku naší vycházkové akce TATUR 2011. Po třech letech opět měníme místo ubytování a posouváme se zas o něco východněji. Letos budeme spát téměř v srdci Vysokých Tater ve Staré Lesné, která se nachází pouhých 5 kilometrů od Tatranské Lomnice. (První zmínka v roce 1294. Průměrné teploty: Léto 13°C, zima 0,8°C. My zažili spíše přitepleno.)

Odjezd z Trutnova se výrazně nezdržel a tak jsme mohli ve středu 7.9.2011 ve čtvrt na deset dopoledne vyrazit. Letos s Broníkem, jako hlavním řidičem jednoho z vozů. Posádkou mu byli Goddys, Pepa a Krtek. Druhou Škodu (letos jsme byli koncernově sladěni) řídil Kefa společně s Mílou. Ti také cestou nabrali Petru, Petra a Radima. Cestou jsme se stavili na boršč U Kolji a na nákup v Olomouci. Burčák byl již připraven a tak jsme pár litrů nakoupili a vydali se konečně za hranice. Do Staré Lesné jsme dorazili něco po sedmé hodině večer. Přivítali jsme se s majiteli naší chaloupky, rozdělili lůžka a otevřeli burčák.

Hrebienok (1285) - Zbojnícka chata (1960) - sedlo Prielom (2288) - Polský hřeben (2200) - Rozcestí pod Polským hrebeňom (2080) - Východná Vysoká (2429) - Sliezsky dom (1666) - Starý Smokovec (990)

Počasí bylo dle předpovědi zamračené, ale nepršelo. Zaparkovali jsme pod spodní stanicí lanovky na Hrebienok. A pak jsme na něj i vyjeli. Naše dnešní trasa začínala tedy Na Hrebienku. Ušetřili jsme asi 250 výškových metrů a to se nám koncem dne docela hodilo. Z Hrebienku jsme se vydali po červené k rozcestí nad Reinerovou chatou. Velkou Studenou dolinou jsme po modré pokračovali kolem Dlhého a Vareškového plesa až na Zbojníckou chatu. Sem jsme dorazili v 11 hodin, právě, když začínalo pršet. Přesně podle předpovědi. Zakoupili jsme si polévky a čaje a pozorovali, jak se za okny střídá déšť se sněhem.

Od roku 1907 je ve Veľké Studené dolině postavená útulna, později chata. Od třicátých let 20. století se jí říká Zbojnická. Přístavbou z roku 1924 a po velkých rekonstrukčních pracích v období 1984-86 vznikl půdorys dnešní Zbojnické chaty. Chata však v červnu 1998 zcela podlehla požáru a o rok později byla postavená znovu.

Asi po hodině v příjemném prostředí jsme se znovu vydali na cestu. Jemné mrholení střídal poletující sníh. Po vystoupání na sedlo Prielom, nás čekal sestup na rozcestí pod Polským hrebeňom. Konečně řetězy a žebříčky. Ovšem to, co jsme si seběhli, jsme museli zase vyběhnout. Takže dále po zelené na Polský hrebeň a po žluté na vrchol Východná Vysoká. Cestou do nás občas udeřil nárazový vítr, jako by nás kopec nechtěl pustit nahoru. Nakonec to nebylo tak zlé a my mohli zas po roce vytvořit živý vrcholový obraz. Dokonce jsme stihli na vrcholu najít spousty odpadků a jiných zbytečností.

Pokud by bylo z vrcholu vidět, mohli jsme obdivovat jeden z nejkrásnějších výhledů v Tatrách. Na západě dominují Rysy a Východná, na jihu Gerlach, na jihovýchodě Bradavica a za ní Slavkovský štít, na východě je vidět Lomnický, Ladový a Pyšný štít a na severu se vypíná Svišťový štít.

Sestup zpět do sedla a potom po zelené značce k Dlhému plesu. Je jistou pikantností, zejména pro Trutnovské účastníky výpravy, že vpravo nad plesem se táhne Krčmárov žlab. Cesta nás vedla dál do Velické doliny kolem Večného dáždě až k Velickémi plesu u kterého stojí Sliezsky dom. Tady jsme taky vyzkoušeli pohostinnost místního bufetu. Půllitrový čaj za jedno euro nás potěšil a pokud by něj nepadali komáři, neměl by chybu. Po najedení a napojení nás čekal už jen sestup po zelené do Velické Polany a pak po žluté do Smokovce.

Večer jsme navštívili místní krčmu a v ní si vychutnali výborné pivo Černá Hora a nečekaně velkou porci halušek. Nevadilo, že vrchní byl poněkud jiný.

23km, celkové převýšení 1860m, 10h

Štrbské pleso (1355) - Popradské pleso (1494) - rázc. nad Žabím potokom - Veĺké Hincovo pleso (1945) - Vyšné Koprovské sedlo (2180) - Koprovský štít (2363) a zpět.

Ze Štrbského plesa jsme vyrazili něco po deváté po červené turistické značce k rozcestí nad Popradským plesem. Počasí dole nám přálo a svítilo slunce. Pokračovali jsme po modré lesem Mengusovskou dolinou. U rozcestí Nad Žabím potokom jsme minuli odbočku na Rysy, kde už loni ležel čerstvý sníh. Až sem jsme šli loni stejnou cestou. Postupovali jsme kolem Malého Hincového plesa až k tomu Velkému. Tady už slušně foukalo a tak bylo potřeba trochu zateplit další vrstvou oblečení.

Velké Hincovo pleso je čtvrtým největším plesem ve Vysokých Tatrách (včetně jejich polské strany) a nejhlubším na Slovenské straně. Je hluboké 53 metrů, dlouhé 740 metrů a má rozlohu 20 hektarů. Jeho obsah je 4,1 milionu metrů čtverečných. Je to zároveň nejvýše položené zarybněné jezero.

Během stoupání do Vyšného Koprovského sedla nás ti v protisměru varují, že na vrchol se nedá dojít, protože cesta je namrzlá a nebezpečná. To mi připomíná náš neúspěšný útok na Bystrou. Nu což, zkusíme to, když už jsme tak vysoko. Vždyť v bedekru psali, že cesta je technicky nenáročná. Cestou do sedla hrozně fičí a v sedle to není lepší. Přesto pokračujeme dál a kousek za sedlem vítr ustává. Jdeme po čerstvém sněhu, kterého je tu asi pět centimetrů. Po chvíli vstupujeme do mraku. Pokračuje i varování těch co sestupují. Asi šedesát metrů pod vrcholem najednou vyšlapaná cestička opravdu končí u úzkého hřebínku nad roklí. Dál už vedou jen jedny stopy a i ty se po několika metrech vrací. S trochou opatrnosti a snad i proto, že není vidět tu propast kvůli mlze, přelézáme hřebínek a po zdolání asi dvoumetrového balvanu nacházíme červenou značku, vedoucí celkem nenáročně až na vrchol. Jsme tu dneska určitě první a vzhledem k času, asi i poslední. Na úzkém vrcholku pořizujeme foto a kvůli mlze nevidíme nádherný pohled do Mengusovskej, Temnosmrečianskej a Hlinskej doliny. Nevidíme ani Západní Tatry v pozadí. Sestupujeme celkem svižně až k plesu a dáváme si zaslouženou svačinu. Po chvíli odkládáme teplé doplňky a v pěkném odpoledni spěcháme k autům. Čeká nás Popradský termál a jeho laserová show.

Cestou k termálu jsme projížděli kolem zimního stadionu, u kterého lidi zapalovali svíčky. Předevčírem spadlo letadlo s hokejisty KHL. Mezi nimi zemřeli i tři čeští reprezentanti.

Samotný termál nás moc nenadchnul, příště zase asi zvítězí Vrbov.

20km, celkové převýšení 1391m, 8h

Starý Smokovec (990) - Hrebienok (1285) - Zamkovského chata (1475) - Téryho chata (2015) - Rozcestí nad Rainerovou chatou (1304) - Vodopády Studeného potoka - Tatranská Lesná (920)

Zaparkovali jsme jako předevčírem - akorát napoprvé. Na Hrebienok jsme tentokrát šli pěšky po zelené značce. Bylo znát, že je sobota a hezké počasí. Davy lidí a všichni ještě nebyli na Teryně. Po červené značce jsme došli na Zamkovského chatu. Dál jsme pokračovali po zelené Malou Studenou dolinou až na Téryho chatu. Kolem Obrovského vodopádu Studeného potoka.

Téryho chata je druhá nejvýše položená horská chata ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Chata se nachází na rozhraní Malé studené doliny a kotliny Pěti spišských ples v nadmořské výšce 2015m. Téryho chata byla postavena roku 1899 z prostředků Uherského karpatského spolku na popud Edmunda Téryho. Tento lékař z Banské Štiavnice se zasloužil o rozvoj turistiky v Tatrách a chata nese od počátku jeho jméno. Projekt chaty vypracoval architekt Gedeon Majunke. Více než třicet let to byla nejvýše položená chata ve Vysokých Tatrách, o toto prvenství přišla roku 1933 po výstavbě Chaty pod Rysy. V roce 1936 přešla na celoroční provoz. Téryho chata byla také několikrát rekonstruována, největší rekonstrukcí prošla v letech 1979-82. V roce 1944 chatu spravovali slovenští vysokoškolští studenti. Ti tu během SNP ukrývali polské odbojáře a ruské uprchlíky ze zajateckých táborů.

Z Tériho chaty jsme se vraceli stejnou cestou až na rozcestí nad Rainerovou chatou. Ovšem pivo jsme si dali už na Zamkovského chatě. Od ní jsme sestoupili k nejstarší chatě ve Vysokých Tatrách - Rainerově. Romantická kamenná chalupa byla postavená v roce 1863 Jánem Jurajem Rainerem. Po postavení chaty Kamzík r. 1884 zanikla.Obnovená byla v roce 1998. Od té doby slouží pro veřejnost jako chata s malým občerstvením bez podávání jídel a ubytování. Od chaty jsme pokračovali podél Studeného potoka a jeho nádherných vodopádů (Obrovský vodopád, Malý a Veľký vodopád, Dlhý vodopád) po modré, zelené a žluté, až do Tatranské Lesné.

Tady jsme zjistili, že nám vláček ujel a další jede až za hodinu. Vybrali jsme nejkrásnější členy výpravy a z nich vytvořili pár. Ten šel stopovat. Během deseti minut Robert a Míla stopli vůz a zanedlouho už jsme se vezli na naší chatku. Poslední večeři jsme šli strávit do naší oblíbené restaurace ve Staré Lesné. Do hospody jsme se nevešli a tak jsme večeřeli venku. Přesto jsme si to dost užili. Jako ty kočky pažravé.

21km, celkové převýšení 1080m, 9h

Po večeři jsme uspořádali rozlučkový večírek. Ten se vydařil a spát jsme šli kolem půl druhé.

Ráno nás čekalo uklízení a cesta domů za nádherného dne bez mraků. Konečně jsme si ty Tatry mohli prohlédnout.

Tak zase za rok…

... JAK ŘIKÁŠ ...

Odjíždíme z Trutnova něco po deváté hodině ve složení Goddys, Krtek, Broník, Kefa, Míla, Pepa a Klafunda. Cestou přibíráme Petru a Radima a míříme na Litomyšl na boršč. Letos poprvé obědváme kolem dvanácté. Při tradiční nákupní zastávce

v Olomouckém Globusu pro jídlo nakupuje část osazenstva čerstvý burčák a to přímo z tanku. Jeho vůně nás bude pronásledovat další dva dny se všemi důsledky.

Po příjezdu na chatu Lubku zjišťujeme, že vichřice strhla elektrické vedení a elektrikáři právě zkouší proud znovu nahodit. Naštěstí se jim to daří a tak nás paní Lubica s úlevou vpouští se ubytovat. Tvrďácky odmítáme možnost přímotopného přitopení a věříme, že krb ve sklepě dokáže chatu alespoň trochu prohřát - to se během několika dnů opravdu podaří. Vybalujeme a po vypití několika piv a litrů burčáku odcházíme spát.

Ráno tone v mlze. My vyrážíme ze Štrbského plesa v 8:10 s nadějí, že nebude pršet a my zdoláme loni vynechanou dvoutisícovku Predné Solisko. Po lehkém zbloudění hned na začátku trasy se připojujeme k modře značené cestě na vrcholu sjezdovky - pod skokanským můstkem. Jdeme v mírné mlze, ve které kamarády jdoucí asi padesát metrů vedle nás pouze slyšíme. Naštěstí se opět scházíme před chatou pod Soliskem. Teď už nám zbývá něco přes půlhodinu po červené na vrchol. Tam je viditelnost asi 30 metrů, takže se fotografujeme a neváháme sestoupit zpět na chatu na občerstvení.

Na chatě pod Soliskem dorážíme kolem půl jedné, dáváme si polévky a piva (obojí dobré chuti) a vyrážíme sestoupit po žluté značce ke Štrbskému plesu. K němu přicházíme z druhé strany, než jsme vyšli, takže si ho můžeme obejít pěkně dokola. Po lehké svačince s místními kachnami odjíždíme do termálů do Vrbova.

Hned za Starým Smokovcem mlha mizí a my se rázem ocitáme v krásném babím létě. Termální koupaliště doznalo od naší poslední návštěvy mnoho změn k lepšímu. Místo kachliček je všude nerez, jsou tu nové bazény uvnitř i venku a hlavně moderní šatny! Čip nahradil čestnou paní šatnářku, takže se při převlékání tolik nepobavíte. A protože tu nejsou žádné klouzačky je tu i klídek, který narušuje pouze Broník skákající do bazénu při závodě se samospouští. Při odchodu se nám otevírá nádherný pohled na Vysoké Tatry naprosto bez mraků a my si říkáme kdyby…. Kdybychom vyrazili později a tak dále. Netušíme, že zítra to bude naopak.

Je jasno! A my jedeme na Štrbské pleso, abychom odtud zdolali nejvyšší volně přístupný vrchol Tatranský. Cestou nám vbíhá do cesty nějaké zvíře a je to - MEDVĚD. Naštěstí jsme stihli přibrzdit.

Na parkovišti jsme něco před osmou a jsme tu první. Hlídač nás varuje, že cesta na Rysy prochází teritoriem medvědice se dvěma mláďaty. Ale prý je hodná. Ještě na nikoho nezaútočila. A taky je nahoře asi metr sněhu. No tak jdeme na to.

Nejprve mírně stoupáme po zelené k Popradskému plesu. Cestou potkáváme místního turistu vyhlížejícího medvědici. Prý tudy často chodí. Dále nám radí ať si pospíšíme, protože ve dvě hodiny začne pršet. Pokračujeme po modré značce.

Kousek za rozcestím modré a červené se začíná objevovat první sníh. Chvílemi jdeme po stezce, která je zároveň korytem potoka a potom už jenom po sněhu. Cesta je vyšlapaná, ale občas se noha zaboří až po koleno.

U řetězů pod chatou Pod Rysy je stoupání nejnáročnější.

U chaty se moc nezdržujeme, protože se začíná zvedat vítr a s ním připlouvají první mraky. Vrchol Rysů zdoláváme ve čtvrt na jednu. Jsme asi desátí kdo sem dneska vyšplhal a určitě poslední, kdo z vrcholu něco viděl. Zvládneme se ještě vyfotit a mraky jsou tu. O půl druhé už mírně, ale nepřetržitě prší. Tak se přece jen ten místní pán spletl. A to o celou půlhodinu. Lehce se občerstvujeme na chatě Pod Rysy a sestupujeme sněhem do údolí. Sestup je kolikrát horší než výstup, protože se boříme častěji než cestou nahoru.

Když se dostáváme pod úroveň sněhu je už sestup pohodlný. Sice stále prší, ale cesta je pohodlná.

Kousek pod rozcestím s cestou na Koprovský štít se asi padesát metrů pod námi začne klátit kosodřevina a vzápětí je to tady! Medvěd. A ne jeden - tři. Je to ona zmiňovaná medvědice i s dvěma mláďaty. Po chvíli vystupují na cestu, kde před asi pěti minutami prošel Goddys. Po pár metrech zase v klidu mizí v lese. Stihli jsme je i vyfotit.

Po troše napětí, když procházíme kolem místa kde opustili stezku, pokračujeme na rozcestí u Popradského plesa. Tady se scházíme se zbytkem výpravy a pokračujeme po žluté a modré značce na Štrbské pleso.

Večer si odcházíme zažít neuvěřitelnou obsluhu v restauraci v kempu. Po objednání na dvakrát dostáváme pivo už po 45 minutách a jídlo do hodinky. Pak si nás zase nikdo další hodinu nevšímá. Po neméně zábavném placení, kdy paní neustále odbíhá do kasy, jelikož nevlastní kasírku, odcházíme na chatu. Klafunda nevěří, že jsme za 2,5 hodiny stihly jedno pivo a halušky.

A protože i stále nepřetržitě prší, jdeme spát s obavou, že si zítra moc neužijeme.

Ráno se Goddys za stálého deště odchází přihlásit a my ostatní se rozhodujeme, že po skončení závodu odjedeme předčasně domů.

Tady má pršet celý den a u nás je prý úplně slunečno. Alespoň si můžeme užít slunečné neděle v Čechách.

Goddys celý závod zvládá za něco přes tři hodiny a dostává zaslouženě igelitku s krásným tričkem a jinými hodnotnými cenami.

Následuje už jen povinné focení, úklid a jedeme (trochu smutní, že o den dříve) domů.

Po včasném vyjetí, nákupu v Olomouci a pozdním (a asi posledním) obědě v Huslenkách jsme navečer dorazily na Chatu v Ráčkovej dolině. Bylo nás jedenáct a přijeli jsme dvěma auty a na jedné motorce.

Stejné místo a pouze tři změny oproti loňskému složení výpravy. Klafundu nahradil Milan a duo Luboš - Gábina vystřídaly Erik s účastníkem prvního putování Pepou. A dále už složení, které se nám poslední roky téměř nemění: Goddys, Krtek, Péťa, Kefa, Míla, Verča, Broník a Petra. Zalehávací pořádek jsme příliš neměnili a šli jsme brzy spát.

Kriváň (2495) převýšení 1355, délka asi 15km

Tuto kratší trasu jsme zvolili pro rozchození.

Ráno bylo teplé a bylo jasno. Auta jsme nechali na parkovišti u Troch studniček (1140) a vyrazily do lesního stoupání. Po hodině stoupání jsme minuli v lese se ukrývající partyzánský úkryt. Pak následovalo stoupání kosodřevinou a potom stoupání po kamení. K závěrečnému výstupu po suti na vrchol (2495) bylo občas potřeba i rukou. Ale výhledy a celkové zdolané převýšení 1355 stály za to. Jen mohlo být méně lidí. Tak jsme snědli oběd a vydali se na sestup. Během nekonečného sestupu Važeckou dolinou jsme nasbírali krásné houby a chytli několik křečí.

Na večeři jsme - kdo chtěl - šli do kempu, ale ouha! Bylo pro veřejnost zavřeno. Tak jsme jeli do Lubkou (naše bytná) doporučené restaurace v nedalekém hotelu. Příchodem nás osmi se zvýšil počet návštěvníků o 800% (bylo prázdno). Po večeři a dobrém Staročesku (pivo vařící se na Slovensku) se někdo odebral na lože a Broník, Krtek a Goddys odjeli prokoumat zřídlo minerální vody v Liptovském Jánu. Cestou jsme vyzvedli paní Lubku a její přítelkyni Irenu, jelikož nám slíbily nás tam zavést. Voda v kadi měla mít 26°C, ale byla asi trochu chladnější. Jinak tam bylo příjemně. A jak se člověk těšil do teplé postele.

Bystrá (2248) převýšení 1323 metrů, délka asi 18km

Po včerejší túře a následné regeneraci, jsme vyrazili rozhýbat ztuhlé svalstvo do Bystré doliny (925). Odvezli jsme se autem do jejího ústí a vyrazili. Auto vrátil na chatu Erik, jelikož sám se jal kochat krásami vysokohorskými ze sedla svého motocyklu. Po lesním stoupání začalo krásné stoupání podél Bystré říčky. Necelou hodinu nám mírně mrholilo, ale potom se obloha protrhla a opět nám svítilo sluníčko až do večera. Našli jsme nádhernou hromadu trusu medvědího, naštěstí už vychladlého. Po vystoupání nad kleč nám už zbývalo pouze vyběhnout na hřeben a po něm dostoupat na vrchol Bystré. Ovšem až po vyfocení několika svišťů. Po vystoupání na hřeben jsme byli odměněni. Otevřel se před námi nádherný výhled na Vysoké Tatry.

Z vrcholu Bystré jsme přeběhli na sousední vrchol Blyšť (2155) a sestoupali do sedla Bystré, kde jsme loni naši túru kvůli náledí ukončili. Tady jsme se rozdělili. Kefa s Mílou to vzali přes Klin a my ostatní jsme si v sedle lehce zdřímli. Pak jsme se vydali k tříhodinovému sestupu nejprve Gáborovou a poté Ráčkovou dolinou.

Po sejití se na chatě jsme odjeli relaxovat (mimo Pepy a Milana) do Bešeňové. Poté následovala dobrá večeře s nedobrou servírkou a odjezd zpátky na chatu. Tam už spal náš nový spolubydlící teréní běžec přes Klin.

Přes Bystrou lávku (2300) převýšení 945 metrů, délka asi 13km

Po ranním seznámení s vytrvalcem, při kterém se každý dozvěděl i to co ho nikdy nezajímalo a co Broník nazval slovním průjmem, jsme vyrazily auty na Štrbské pleso. Erik s Petrou jeli taky, ale po vyjetí lanovkou pod Solisko a následném dobytí vrcholu Predné Solisko (2117) hned odjížděli domů, kvůli špatné předpovědi počasí na neděli.

Vydali jsme se (pozor teď přijde spousta přídavných jmen chválících) překrásnou Mlinickou dolinou k nádhernému vodopádu Skok. Dalším stoupáním kolem ples Nad Skokom a Nižným Kozím plesom jsme se dostali až k úchvatnému Capiemu plesu. To jak kolem něho v půlkruhu stoupají strmé stěny je jedním slovem BEATIFUL. Jak už ostatně řekl někdo jiný. A my musíme jednu z těchto stěn překonat. Takže se zapojujeme do štrúdlu lidí a stoupáme vzhůru. Po překonání Bystré lávky se před námi otevírá další nádhera - Vyšné Vahlenbergovo pleso. Tak tady by byl hřích neposvačit. Potom už jen scházíme Furkotskou dolinou na horní stanici lanovky. Dáváme si pivo za jedno a půl éčka a sjíždíme lanovkou na Štrbské pleso.

Chvíli se ještě kocháme skoky na umělé trávě a pak se v mírném dešti vracíme na základnu.

Po návratu na chatu jsme odnosily zbylé jídlo do společenské místnosti, zapálili v krbu a zazpívali pár písní a vypili několik piv či vín.

Ráno už nás čeká jen úklid, balení a odjezd domů. Poslední radost si uděláme pozdním obědem v Litomyšli. Kdo si nedá boršč prohloupí. Tak zase za rok borci…

Účastníků: 11 (Goddys, Krtek, Petr, Verča, Kefa, Míla, Pepa, Broňa, Petra, Milan, Erik)

Vrcholy: 5 (Kriváň - 2495, Malý Kriváň - 2334, Bystrá lávka - 2300, Bystrá - 2248, Blyšť - 2154)

Převýšení: 3 623 m

Kilometry: 46

DO VLČOVIC NA BRAMBORÁK

Snad poprvé během našeho pětiletého putování na Slovensko a po něm, se nám podařilo vyjet přesně podle plánu. A to už v 9:00 ráno! Cestou do Hradce jsme posbírali všechny účastníky, kromě Klafundy a právě Hradečáků, kteří ho naložili na místním autobusovém nádraží, kam dorazil přímým spojem z Jablonce.

Vyjelo nás tedy jedenáct (zatím největší účast) a to 7 chlapů (Robert, Kefa, Klafunda, Petr, Luboš, Broňa a já) a 4 baby (Míla, Petra, Verča a Gabča).

Cestou se nic zajímavého nestalo, v Globusu jsme si standardně nakoupili a po odklonu trasy kvůli objížďce nám byla odepřena naše oblíbená hospůdka v Huslenkách. To nás ovšem z míry nevyvedlo. Po průjezdu Kopřivnicí jsme zastavili u bramborákové restaurace ve Vlčovicích. Je asi pravda, že místní nebyli na takové návaly zvyklí. Jedenáct lidí najednou. První polovinu zvládli celkem rychle, ale na Luboše vepřové už nezbylo. Takže jsme zde strávili další půlhodinu navíc.

Pak už všechno klapalo jako na drátkách. Po několika půlhodinách jsme dorazili do Kokavy. A po výletu k místní ozdravovně jsme i Lubku našli (chatu myslím).

Chata naprosto super, zvlášť pro takový kolektiv, jakým jsme byli my. Ve sklepě spol. místnost s krbem, v přízemí kuchyně (která se mimochodem stala naší spol. místností) a 2 pokoje a v patře další pokoj pro zadané párečky.

Vybalili jsme, pivo dali, naplánovali první výšlap a brzo šli na kutě, neboť první túra se už nedočkavě těšila za dveřmi.

NEJLEHČÍ TRASA S NEJVĚTŠÍM PŘEVÝŠENÍM

Budíček v půl sedmé (to byli časy) a něco po sedmé start.

Nejdřív půl hodinky po modré (každý den minimálně jednou) a pak už stoupáme lesem vzhůru. Trasu na Jakubinou jsme vybrali pro její menší délku a krásu. Akorát výškové metry, díky spoustě klesání pro to, abychom mohli zase stoupat celkem narostly. Po dvouhodinovém stoupání lesem stoupáme dál, ale objevují se první panoramata. A první zranění.

Lubošovo stehno odmítá stoupat po kamenech. Bude ale muset. Není cesty zpět. Naštěstí potkává domorodce, který radí seběhnout to Račkovou dolinou. Což máme v plánu i my, takže to seběhneme s ním.

Cesta přes Ostredky a Magury je nádherná a výhledy taky. Máme nádherné počasí, takže občas vidíme i Klafundu, který má před námi asi hodinový náskok. Nádherně je vidět hřebenovka Baníkov - Tri Kopy - Plačlivé - Ostrý Roháč.

Kolem druhé jsme na Jakubiné a provádíme vrcholové focení a svačení. Kousek za Končistou vidíme stádo kamzíků. No a pak už zbývá asi čtyř a půlhodinový sestup. Sestupujeme kolem Ráčkových ples, kde se Robert vykoupe.

Kolem sedmé hodiny dorážíme do autokempu a nacházíme i místní jídelnu. Vaří tady do osmi a tak jsme po dvaceti minutách docela nervózní, protože na nás nemá paní vrchní čas. Nakonec, ale dorazí, takže halušky mohou proběhnout. A to výborné pivo točené. Prý se jmenuje Staročesko, tak nevím. Že by to byl Staročech? Kdo ví ať odpoví.

Klafunda už čeká na chajdě. Dorazil kolem páté a vyfotil zmiji! Pak přijde ještě paní Lubka a dáváme jí 11 000,- korun slovenských (250 na noc a osobu).

Večer se ještě poveselíme s kytarovým triem KRK (Krtek-Robo-Kefa) a pak už honem na kutě - zítra se vstává v šest!

P.S. Dvanáct let je dlouhá doba, ale kdo si počká, i písně se dočká.

KOSTI, ŘETĚZY, MINERÁLKA

Ještěže bylo v pátek dvanáctého! Kdybychom se totiž procházeli medvědím teritoriem a ještě měli smůlu tak nevím…

Ale začněme od začátku. Je nádherné ráno. Naše dosud nerozlučná parta se nám rozpadá. Naštěstí jenom dočasně. Po včerejším zranění odstupuje z dnešního výletu Luboš. Robert a já se oddělujeme od zbytku skupiny, která míří na Ostrý Roháč a vyrážíme na Baranec, kde jsme ještě nebyli. Hlavní skupina míří Jamnickou dolinou do Jamnického sedla, odkud hodlá zdolat Ostrý Roháč a případně i Plačlivé.

My s Robertem nastupujeme po zelené značce do stoupání hned za autokempem, a během necelé půlhodinky vystupujeme na vrchol sjezdovky. Ovšem po zelené značce tady není ani stopa. Odklonili jsme se asi o dva kilometry výchdně.

Po krátkém briefingu (briefing = porada, více v divadelní hře Afrika od J. Cimrmana)a po zorientování mapy se rozhodujeme, že se po vrstevnici na naši trasu napojíme. Škoda jen, že máme v cestě dva potoky. K tomu prvnímu se prodíráme lesem asi dvacet minut, brodíme a začínáme stoupat po příkrém srázu. Když vstupujeme do hlubšího lesa nacházíme asi 30 cm dlouhou kost a několik hromádek trusu. Jsou v něm brusinky. Stoupáme pořád do prudkého kopce, přelézáme přes spadlé stromy a prodíráme se roštím. Občas vidíme další hromádky. Robert jednu ochutnává, jestli je čerstvá. Stezka po které jdeme vede asi ke druhému potoku kam chodí laně pít. Nebo i jiná zvířata. Když procházíme kapradím kolem skal a spadlých stromů vidíme dokonce něco jako brloh.

Mezitím ze skupiny stoupající na Roháč odstupuje Péťa s Verčou - další zranění. To my ale netušíme.

Obcházíme skály a stoupáme přímo vzhůru. Rozhodli jsme se obejít potok nad pramenem. Pak už začíná prosvítat obloha a za chvíli jsme na naší správné trase. Vystupujeme z lesa a posléze i z kosodřeviny a pod námi se otevírají nádherné výhledy na naší včerejší trasu. Vidíme celý hřeben Jakubiné a Ostrého Roháče. Kde jsou asi ostatní?

Na Baranec dorážíme dle plánu a smazáváme tím naší zacházku. Možná je to i tím, že nejíme - buď jsme před kopcem, nebo je na jídlo zima. Už není nic vidět, jsme v mraku. Z Barance sestupujeme na Smrek. Je to nepříjemný prudký sestup. Asi za hodinu tudy bude stoupat Klafunda a taky se mu to nebude líbit.

Asi deset minut před Žiarským sedlem potkáváme právě Klafáče, který to vzal z Roháče ještě přes Baranec.

Když sestupujeme do Žiarského sedla vidíme na protějším svahu sestupovat druhou skupinu z Plačlivého. Pěkně načasováno. Počkáme i na ty, kteří to vzali přes vrchol Plačlivého, konečně jíme a zahajujeme společný sestup do Jamnické doliny. Cestou si povídáme, máme na to čtyři hodiny.

Na chatě se setkáváme s Klafundou a protože je Luboš ještě na autovýletě vyrážíme do Liptovského Jánu na plaváreň. Jelikož termál je už zavřený, jdeme do krytého bazénu. Je plný minerální vody (složení viz. foto). Tam si zaplaveme, zjistíme, že na sobě máme bublinky, že nás pálí (kromě Kefy) řiť a že je nám docela kosa. Odcházíme se ohřát do sprchy a jedeme do koliby ve Žiarské dolině na večeři. Tam přijíždí i Luboš a konečně si dává vepřový. Oni tady ani jiné maso nemají. A pak už jedeme na Lubku spát.

JAKO RAKONCAJ

Konečně vím jak se cítí horolezec, když mu počasí nedovolí vyjít na vrchol. Pět hodin se plahočíte do kopce a pak nic.

Ale to není úplně pravda, protože nahoře bylo moc krásně.

Ráno vyrážíme před sedmou a Klafunda jde celou dobu s námi! Zato se od nás oddělují Petr a Robert, protože si chtějí dnešní výstup na nejvyšší horu Západních Tater Bystrou rošířit o výstup na Klin.

Je docela zima a tak využíváme všemožné drtiče zimy, jako jsou rukavice, kulichy a spodky. U boudy pod Klinom potkáváme Horskou službu - mají závody cez Klin. Varují nás, že nahoře bude namrzlo.

Začínáme stoupat a začíná pěkně profukovat. Jak jsme stále víš, dostáváme se do míst, kde už je tráva omrzlá. Když vystoupáme až do Bystrého sedla je to jako v zimě. Odebíráme Klafundovi rum a lijeme ho do společného čaje. Fotíme si omrzlé směrovky a vyrážíme na Bystrou.

Po pár metrech zjišťujeme, že kamení je kluzké a po krátké rozepři se rozhodujeme vrchol nezdolat.

Jdeme alespoň do sedla pod Klinom. Cesta je nádherná, na jedné straně zuří zima a na druhém svahu toho samého kopce je příjemně i na svačinku.

V sedle se potkáváme s ostatními a plánujeme výlet do termálu kousek za Popradem. Klafunda se opět trhá a se slovy seru na termál, odchází do Polska.

My sestupujeme (asi 3,5 hodiny) a nádhernou cestou pod Vysokými Tatrami jedeme do teplé vody.

Z termálu jsme téměř všichni nadšeni. Je tady chrlič horké vody, bazén plavací, bazén s vodou 38°C a dokonce jeden stánek.

Na chalupu se vracíme kolem půl deváté a zahajujeme (zase všichni) rozlučkovou párty. Poslední odcházíme spát kolem druhé hodiny ranní, abychom mohli v sedm vstát vyrazit k domovu.

Cestou se ještě stavíme v Ukrajinské restauraci v Litomyšli na boršč a šašlik a kolem páté dorážíme do Trutnova.

A to je letos všechno …